Ohnivý ročník ’21 očima Václava Paty

Byla neděle, spíš pondělí, venku pršelo a vevnitř hrála nová pecina od Smacka, zatímco jsem se u baru snažil udržet na nohou. Po dešti jsem vyrazil domů. Dorazím k magistrátu, když se ozve známý hlas. Čau, kámo. V zimě na ulici nedokázal spát, dospí se přes den. Nabídl mi cigaretu. Čekali jsme spolu na bus, ptal jsem se ho jestli se našla kytara. Nenašla…

Byla sobota ráno a já stál na zastávce uprostřed ničeho. Za chvíli mě vyzvedne bus do Děčína, kde přestoupím na vlak do Ústí, na FIK. Stále se ještě chci tak trochu vrátit do vyhřáté světnice, v kamnech tam skomírá oheň.

Dorazím do Ústí. FIK se odehrává převážně v Hraničáři a blízkém okolí. Před budovou mě přivítaly dva hořící barely a dav lidi v cool oblečení, asi z Prahy. Taky pár místních. Přespolní se shlukovali poblíž Xafiky, která nabízela rozličné tiskoviny Xao Xao. Možná by se našla i kusovka podpultovka. Měl jsem tabák, tak jsem se neptal. Pozorovat ostatní s cigaretou mezi prsty mě vydrželo bavit jenom chvíli. Naštěstí se nabízel další program uvnitř Hraničáře.

Ve foyer budovy mě přivítala povedená výzdoba. Točila se kolem tématu letošního ročníku – ohně. Všude v prostoru byly k nalezení povedené ilustrace z vizuálu festivalu. V zadní části rozmístili své stánky trhovci lákající na knihy a další tištěný merch všeho druhu. Společné jim všem byly malé náklady a velká péče. Šatnu obsadilo umělé ohniště. Hned vedle něj se kouřilo z hlavní atrakce průběžného programu, FIKMATu Jiřího Hölzela a Martina Dedka. Na herním automatu jsem si vyzkoušel několik her na téma ohně, které vzešly z open callu. V jedné z hříček hráči opékali buřty nad ohněm a zároveň se snažili shodit soupeřův buřt do ohně. Situace se večer přenesla do reality, když s buřty návštěvníci šermovali nad barely. V další hře jsem se ujal pravěkého člověka, který musel kácet stromy a lovit divočáky, aby přežil. U obou her mě zaujalo technické zpracování a příjemné ovládání. Podoba přítomnosti video her na festivalu poukazovala také na celkově odlehčenou atmosféru celého setkání. Občas zapomenu, že ne všechno musí být na vážno.

Páteř programu tvoří workshopy, mástrklásy a přednáškové bloky. Nezvládl jsem se účastnit ani jednoho. Nevadí. Co jsem náhodou nahlédl, zahlédl, viděl odcházet děti i dospěle s artefakty, všechno vypadalo dobře. Z nabídky nejvíc zaujalymástrklásy Juliány Chomové nebo Štěpánky Jislové a z workshopů pyrografie pod vedením Jakuba Veselého. Vypalování do dřeva mi přišlo atraktivní bez ohledu na, že bylo tématické. Mástrklás Juliány Chomové se odehrál v dílně U Pavouka. Prvotní zklamání z jednoduché grafické techniky vystřídal úžas nad výsledky sprejování. Účastnícimástrklásu si nejprve vyřezali šablonu a potom použili spreje k vytvoření kouřového efektu. Několik plakátů jsem viděl a hned bych si je pověsil na zeď.

Odpoledne proběhly za slušné účasti dvě projekce pásma Animace 70 složená z filmů vzniklých na katedře animace VŠUP. Michaela Režová vybrala filmy speciálně k tématu festivalu. Samotného mě překvapila diverzita pásem a pro co všechno může člověk zahořet. Vrchol pro mě představovaly krátké snímky Televize Varieté, které kombinovaly trashovou 3D estetiku a špatně rozanimované postavy s divnými žánrovými klišé. Vytržené z kontextu odhalily svou vlastní banalitu. Zajímavý byl také vstup Michaely Režové mezi bloky, který ukázal lásku k ateliéru a nadšení pro animovaný film. Hned bych se tam hlásil. Z projekce jsem si odnesl hodně námětů k přemýšlení a celkově jsem se zase jednou cítil inspirovaný něco dělat.

Trochu skrytým pokladem festivalu bylo několik výstav. Propojila je procházka, která začala v prvním patře Hraničáře, kde byly k vidění ilustrace Juliány Chomové z připravovaného vydání Květů zla. Už teď vím, že to bude nejvíc sexy vydání v Čechách. Ze zbytku procházky nejvíc zaujalo kolo štěstí skupiny Nýbrž a roztomilé ilustrace katastrof Hanse Lichtenwagnera. Kolo štěstí jsem mohl vidět už na LUSTRU, ale nové prostředí, kdy ho člověk musel tak trochu hledat ve vnitřnostech parteru, dodalo ezo instalaci správný rozměr tajemna. Lichtenwagnerovy ilustrace vystavené ve výloze působily na první pohled naivně. Až po chvíli zkoumání divák objevil zápal pro práci a posedlost tématem vloženou do cyklu umělcem. Výbuchy sopek, velké požáry a další výbuchy v součtu vytvořily mrazivý druhý dojem.

Ve foyer Hraničáře se mezitím objevil pop-up s lahodným veganským jídlem za vskutku lidovou cenou. Ceny na festivalu byly celkově natolik přátelské, že mi umožnily volně utrácet na baru a ještě si odnést několik kusů merche. Ústí potvrdilo svou pověst dostupného města.

Večer si mě našel, když jsem s ostatními účastníky postával kolem barelu. Z budovy Hraničáře se vynořil jeden z organizátorů festivalu a oznámil, že za minutu začínají na sále FIKakuchy. V první chvíli se nic nezměnilo, všichni ještě váhavě dokuřovali. O mžik později, s vajgly v ohni, se dav nahrnul dovnitř na krátké prezentace prací vybraných grafiků, ilustrátorů a Ladislava Čumby. Snad každý pitch měl čím zaujmout. Lina Skorobogatchenko a Marek Rubec prezentovali své nové knihy. V případě Liny se jednalo o fascinaci českým venkovem a fenoménem dobrovolných hasičů. Rubec zase proměnil své zážitky z Indie do dětské knihy o opičákovi Jarmilovi. Adéla Bierbaumer a Magdaléna Gurská zakončily představením murálu v podchodu u nádraží o Ruth Hálové a nebály se přidat celou řadu historek z tvorby, včetně návštěvy německého prezidenta. Ondřej Vyhnánek zase vysvětlil svůj posun od X-Doga k plagiátorství. Nebo alespoň k originální tvorbě s ikonickými postavami a logy popkultury. Murál i site-specific na střekovské galerii Deska od Ondřeje mohli návštěvníci vidět také během nedělní komentované procházky.

Osobně mě zaujala práce Jakuba Bachoríka, kterého znám spíš jako rappera Dona Chaina. Jeho detailní ilustrace jsou plné výbuchů, vtipu a obří plachty, s nimiž absolvoval AVU obsahují snad všechny myslitelné konspirace a hromadu ještěřanů. K práci vyšel také katalog, ale doporučuji někdy narazit na dílo v plné velikosti a užít si každý detail šílenosti najednou.

Prezentace Hanse Lichtenwagnera trpěla technickým problémy, ale to mi vůbec nevadilo. Díky improvizaci oživila večer a výtvarník dokázal vykomunikovat obsah živě. Myslím, že se všem zapsala do paměti právě díky tomu.  

Do paměti se musela vrýt také dvě humorná vystoupení. Ladislav Čumba dorazil s klasickým humorem těch lepších normalizačních estrád, když představil svou knihu skrze sérii absurdit. Celou dobu si jel bomby i moderátor večera, Marek Fanta.

Na poměrně dlouhou sešnu navázal opožděný koncert Toyoty Vangelis. Ve srovnání s FIKakuchami byl krátký, téměř pomíjivý. Spíše než jako na koncertě jsem si připadal jako na předváděčce nebo další pechakuche. Sotva jsem se stihl zavlnět v rytmu a už byl konec. Asi bych potřeboval pár trochu méně intenzivních momentů oddělujících krásně vystavenou popovou elektroniku. Navnadilo mě to sledovat tvorbu Toyoty a trochu si projekt naposlouchat před příštím koncertem.

Po koncertu jsem měl sotva čas se nadechnout u barelů a už nás organizátoři hnali přes ulici do Bedny. Ve stroze vybavené klubovně místní rapperské crew, kde na baru prodávají jenom pivo a red bull, se ten večer usídlila Řehole. Line-up mi tentokrát opravdu sedl. Začátek byl trochu intelektuálnější a elektronické hrátky s tempem New Magic Media některé odradil. Velká škoda, protože v celistvosti svého setu do toho pořádně šlápla a ke konci setu už nebylo nic než beaty zaplňující klubík. Za mě plynule (možná jsem se byl zrovna vyvětrat) navázal Omar El Sadek a úspěšně pokračoval ve vysokém tempu.

Za Řeholi otvíral ještě Jim Hate, ale mám pocit, že toho jsem nestihl. Kouřostroje mi zamlžily paměť. Je dost možné, že i sety New Magic Media a Omara jsem pomíchal. Párty dodávalo na atmosféře také prostředí klubu, která mi trochu připomínala klub z Mechanického pomeranče.

Do festivalu se zapojila také hospoda a galerie Hamburg. Otrlejší návštěvníci tam mohli zavítat na pivko a promítání animáku Eastfield už v sobotu. My jsme dorazili po skončení oficiálního programu v neděli. Čas jsme si krátili prohlížením kousků z archivu galerie a k poslechu nám hrál DJ Mára. Nejraději pouštěl nový singl od Smacka…

Šestý ročník FIKu to (zase) dokázal. Na víkend proměnil Ústí v malý Berlín, kde se pořád něco dělo. A bavilo mě to víc než všechny moje návštěvy v Berlíně. Kvalitní dramaturgii programu doplnil zapálený přístup organizátorů, kteří se nebojí zůstat blízko a otevření všem návštěvníkům. S nikým jsem se sice během FIKu neobjímal (dodržuji dvoumetrový odstup), ale celou dobu jsem se cítil objatý festivalem. Za rok zase zamířím na sever.

Program zde